Svátek

Svátek má Helena

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Aktuální počasí

Počasí dnes:

18. 8. 2019

obl

Bude polojasno až oblačno. Denní teploty 22 až 26°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Navigace

Obsah

poklad

Největší evropský zlatý poklad z Podmokel

Tak velký poklad zlatých mincí se u nás nepodařilo od té doby nikomu objevit. Vlastně nejen u nás, protože podmokelský poklad představuje nejrozsáhlejší soubor zlatých mincí kdy nalezených na evropském kontinentě vůbec. Už jen množství zlata vzbuzuje údiv o prvořadé hodnotě historické.

Podmokelský poklad sestával totiž výhradně z keltských zlatých ražeb, které stojí na úplném začátku historie mincovnictví v našich zemích. Mluvíme-li o Podmoklech, pak nejde o známéměsto na Labi v severních Čechách, ale o nevelkou vesnici v rokycanském okrese. Roku 1771 zde stál dvůr spolu s několika chudými selskými staveními a panství, jež patřilo knížeti Karlu Egonu Fürstenberkovi. Tento šlechtic nejenom že v Čechách vlastnil obrovské plochy lesů a lány úrodné půdy, na kterých mu pracovaly stovky nevolníků, nýbrž zastával i úřad královského místodržícího v Praze, a být nejvyšším purkrabím království českého, to už bylo nějaké postavení!

O Podmoklech, které vlastnil, kníže Fürstenberk patrně do roku 1771 ani mnoho nevěděl.     O panství se starali jeho úředníci, a ani oni by si nešli v nečase roku 1771 umazat střevíce do Podmokel, kdyby je tam znenadání neposlal sám kníže. Ten totiž dostal v červnu 1771 zprávu, která naráz postavila jednu z nejzapadlejších vsí křivoklátského panství do popředí zájmu Jeho Knížecí Milosti. Zpráva, kterou obdržel z křivoklátského úřadu, byla pro něho pozoruhodná a překvapující. Dozvěděl se z ní, že na jeho pozemcích u vsi Podmokly nalezl před několika dny jakýsi nádeník obrovský poklad zlatých mincí, které si lidé z nejbližšího okolí mezi sebou rozebrali.                                                                                      Měl by snad kníže Fürstenberk přijít o bohatství, kterým ho šťastnou náhodou obdařila zcela nečekaně jeho vlastní půda? Majetek je majetek. A tak se do Podmokel kvapně vydalo početné knížecí úřednictvo, jemuž se dostalo instrukcí, aby všemi prostředky donutilo poddané k vydání nalezených mincí - a to beze zbytku - jedinému právoplatnému majiteli - majiteli půdy, v níž byl poklad nalezen.

V nálevně Anny Hobolysé bylo veselo

Zatím v Podmoklech panovala mezi lidmi radostná nálada, která kontrastovala s dny plnými bídy a strádání. Všichni blahořečili nádeníku Janotovi, jehož náhoda přivedla 12.června 1771 k potoku poblíž samoty zvané "Vystrčilka", zde v nevysoké stráni, podemleté vodou natolik, že se za dešťů sama sesula, spatřil spoustu žlutě lesklých valounků s podivnými obrazci. Janota byl prostý člověk, zlato v životě nedržel, a tak se domníval, že našel mosazné knoflíky. Nasbíral jich tedy co mohl, a odnesl je domů - dětem na hraní. Když si s "knoflíky" děti hrály, povšiml si jich jakýsi židovský podomní obchodník, a odkoupil je od dětí po krejcaru za kus. Na tom přirozeně nezůstal, nýbrž sháněl se po dalších, a jeho zájem vyvolal u lidí podezření, že u potoka bylo objeveno zlato.

Každý, kdo mohl, běžel za ves, aby něco z pokladu získal pro sebe. Mincí u potoka bylo vskutku tolik, že nikdo nepřišel zkrátka. Nacházely se jednotlivě, stále a napořád, jako by pokladu nebylo konce, neboť vytrvalý déšť vyplavoval nové a nové zlaťáky z hlíny a bláta. I z rozvodněného potoka je lidé vybírali...

Jaké štěstí přišlo znenadání do chudých Podmokel - a to navíc v době, kdy celá Česká země stála na prahu velkého hladomoru. Hned se v Podmoklecho bjevili pokoutní obchodníci, kteří kupovávali mince od šťastných držitelů. Mlynáři v sousedství znenadání "objevili" v prázdných špýcharech dost mouky, aby ji po hrstích mohli vyměňovat za zlaté peníze, a i šenkýřka Anna Hobolysá z Podmokel měla ve své nálevně za zlaťák pro každého doušek pálenice, kterou nalezla ve sklepě, donedávna ještě "prázdném". Načas bylo příjemně veselo. Avšak podmokelští nevěděli, jak krátké trvání bude mít jejich štěstí. Pohroma již stála za humny.

Zásah křivoklátských drábů

Ta pohroma se objevila v podobě zvláštního pověřence knížete Fürstenberka - aktuára Kašpara Růžičky. Kníže dobře věděl, komu svěřuje úkol. Ctižádostivý Růžička byl zárukou, že pro celou věc udělá ještě víc, než bylo od něho požadováno. Však se také na svou úlohu trestající spravedlnosti náležitě připravil. Vedle zástupu knížecího úřednictva v čele s nejvyšším představeným křivoklárského úřadu si vzal k ruce i celou smečku drábů. Hned po příchodu do Podmokel dal Růžička svolat obyvatele a učinil jim krátkou domluvu. Upozornil, že se zpronevěřili na svém pánu a živiteli knížeti Fürstenberkovi, protože ho oloupili o jeho právoplatný majetek. Podmokelští že mohou vyrvat své duše z osidel ďábla jen tehdy, jestliže okamžitě odevzdají všechny mince, které ještě z pokladu vlastní, a udají, komu dali nebo prodali další, a dále pak upozorní na sousedy, kteří je ještě mají a odevzdat nechtějí.

Slovní výzvy a zastrašování však mnoho nepomáhaly, stejně jako důkladné prohlídky stavení, uskutečňované s největší bezohledností. Růžičkovi pomocníci vytrhávali podlahy, vylamovali truhly, párali slamníky. Teprve když se chopili svého díla křivoklátští drábové, kteří přivazovali podmokelské muže jednoho po druhém na lavici a mrskali je karabáčem, rozvázaly se některé jazyky k přiznání, a do vaku se sesypávaly části pokladu. Mezi těmi, kteří takovým způsobem přišli o svůj díl, se snadno objevily škodolibé duše, ochotné upozornit na sousedy, kteří ještě svůj pokládek utajovali. Našli se však i jednotlivci, na které ani karabáč neplatil. Tito zatvrzelci byli po skončení exekuce posbíraní, naloženi na vůz a odvezeni na Křivoklát, aby jim tam křivoklátská hladomorna rozvázala jazyk.

Jádro zůstalo v bronzovém kotli

Zatímco z podmokelské návsi dozníval ještě nářek a rány karabáče, Růžička s dráby již hnal hlouček lidí k potoku na místo, kde byl objeven poklad. Když si dal přesně vyznačit místo nálezu, přikázal rozdat motyky a lopaty a podmokelští museli v deštia blátě prokopávat celou stráň nad potokem. V pozdní odpoledne znenadání narazila čísi motyka na kovovou překážku. Drábové se vrhli k místu, odkud se ozval kovový zvuk. Holýma rukama odhrnovali hlínua ze země byly vypáčeny zbytky velkého bronzového kotle, z něhož se rozlévala záplava zlatých mincí...

Tak bylo objeveno vlastní jádro podmokelského pokladu. Chytrý Růžička správně rozpoznal, že to, co lidé dosud nalezli po jednotlivých kusech, byla ve skutečnosti jen část pokladu, vyplavená dešti na povrch stráně, a že největší množství zlata mohlo bybýt ještě skryto v zemi. Tento předpokladse ukázal správným. Růžička získal svou prozíravostí a obratností velkou zásluhu na rozhojnění bohatství knížete Fürstenberka. Zachránil mu velký majtek a přispěl tím i k povznesení slávy pražského královského místodržícího. Neboť zvláštní náhoda, kterou štěstěna Fürstenberka obdařila, byla mezi šlechtou vykládána jako šťastné znamení pro celý jeho rod i úřad, který zastával, a po všech koutech habsburské monarchie se rozletěl věhlas knížete Karla Egona Fürstenberka.

250 000 obětí hladomoru

Doba, v níž se to odehrálo, byla navýsost kritická i tragická, stojí za připomenutí onyvnější události, jež skoro absurdně rámovaly nalezení i další osudy největšího zlatého evropského pokladu.

Již ns podzim 1769 nastal nedostatek potravin a do začátku roku 1770 stouply ceny obilí pětinásobně. Tuhá zima a pozdní sníh v roce 1770 zničily část ozimů a jařiny pak byly postiženy dešti. Nedostatek potravin zastavil prakticky celý hospodářský život země. "Po pět století nebyly úrodné a žírné kraje české stiženy pohromou tak krutou, jako v roce 1770a ještě ve dvou letech následujících" , píše historik. Známý kronikář F.J.Vavák uvádí z úrodného Poděbradska, jak pro nedostatek chleba a drahotu přicházívalo za den do stavení až 100 žebráků, v kronice obce Maffersdorfu se píše i o 800 žebrácích denně.

Aby byl zahnán hlad, mlely se i žaludy a slupky z řepy na mouku, vařily se kopřivy, košťály a různé trávy. Seškrabávala se kůra ze stromů a vařila na polévku, i pouhá hlína setakovým způsobem připravovala.

O zdechliny ovcí, na něž tehdy přišel mor, a které se ze zdravotních důvodů házely do potoků a řek, byly sváděnypravé boje. Z hladu se naučili lidé v Čechách jíst i odporné hlízy, které do těch dob i  ti nejchudší nechtěli dávat ani vepřům, hlízy, které cizáčtí Prusové, čili Braniboři, k nám zavedli, po nichž byly brambory pojmenovány.

K tomu připočtěme informace od konskripčních důstojníků o soudobých sociálních poměrech. Ve svých hlášeních například uvádějí: "Obecný lid shledán nečistý a zanedbaný. Drůbež je celou zimu chována a živena ve světnicích, cožje příčinou nespočetného hmyzu. Lid se svléká zřídka a mokrý oděv většinou musí schnout opět na těle. Lidé mají jen skrovné přikrytí těla, jehož části se pro tento nedostatek za ostré zimy takřka scvrkávají". A pak tu byla ještě robota. Takže, sečte-li se působení všech těchto vlivů, není vůbec divu, že přišlo jakési epidemické onemocnění, dnes už přesně nezjistitelné, za normálních okolností snad neškodné, tehdy však masově zabíjející. Od června 1771do června 1772 - tedy za jeden rok mělo zahynout v Čechách ne méně než 250 000 lidí, přičemž v době od ledna 1772 do 10.srpna 1772 se uvádí přesný údaj 167 006 zemřelých! To představovalo desetinu všeho tehdejšího obyvatelstva u nás.

Víme-li o těchto okolnostech, pak jistě tím lépe chápeme radost vesničanů z Podmokel, pro něž nečekaný zlatý nález mohl znamenat jistě tolik, vyprošované vykoupení z bídy a hladu.

Kdo měl vlastně na nález nárok?

Na druhé staně ani dnes bychom nemohli souhlasit, aby z tak vzácnéjo nálezu velké historické i materiální ceny, si kdokoli vzal podle libosti a naložil s uzmutým podílem podle svého. Jak tomu však bylo na základě práva?

Podle pozdějších zákonných ustanovení o nálezech pokladů, patřila jedna třetina státu, jedna třetina majiteli půdy a jedna třetina nálezci. Až se dozvíme celkovou sumu, na kterou lze přibližně odhadnout cenu podmokelského pokladu, pak jedna třetina vyplacená nálezcům by jim zajistila báječné živobytí na hodně dlouhý čas, pro mnohé snad i nadosmrti. Ale dělení dopadlo jinak.

Je známo, že císařovna Marie Terezie rezignovala na svůj podíl ve prospěch Karla Egona Fürstenberka. Nálezci - kteří objev neohlásili - kromě výprasku, nedostali nic. A tak v podstatě celý poklad připadl knížeti Fürstenberkovi, pražskému královskému místodržiteli - pomineme-li ovšem tu část, již se mu nepodařilo získat.

Z hlediska našich dnešních etických norem snad Fürstenberka označíme jako chamtivce, hamižníka a lakomého despotu. Byl jím skutečně?

Zmínili jsme se o strašném hladomoru, kterýtehdy zavládl v našich zemích, kde Karel Egon Fürstenberk úřadoval jako královský místodržící, a z této funkce musel zaujímat stanoviska a činit opatření. "Tak krásná a veliká země jako Čechy" - uvádí Karel Egon Fürstenberk - "nemohla naráz tolik poklesnout, nýbrž dostávala se do své bídy postupně, a to dle zákona tíže padajícího tělesa, jehož rychlost roste každou vteřinou". Koloběh nouze a dluhů nutil a stále nutí rolníka prodávat dobytek a obdělávat méně a hůře svá pole. Takzvaná lenivost poddaných "jest následek přehnané práce, špatného nakládání a zoufalství". Fürstenberk se nám ukazuje jako státník , patřící k prozíravější části vládnoucí třídy. Jaký tedy kníže byl? Vyřešení není v programu této kapitoly. My jsme zde jen chtěli ukázat, jak by se nevyplatilo jen na základě jednoho údaje definivně zhodnotit určitou událost nebo určitého člověka. Koneckonců Fürstenberk postupoval podle právních a etických norem své doby.

Jiná verze o objevu

To, co jsme zde uváděli o průběhu nalézání podmokelského pokladu, vychází z celé řady pramenů. Jednak ze soudobých odborných pojednání, jednak z prací pozdějších, které se opírají o písemné doklady z křivoklátského hejtmanství.

Můžeme však posloužit i trochu jinou verzí, která má charakter vzpomínkového vyprávění po léta tradovaného a pocházejícího prý od údajného nálezce.

"Děd můj, Martin Sommer, narodil se v Podmoklech, vesnici nedaleko Mže, na dosti vysokém kopci v okresu zbirožském u křivoklátských lesů, a na nález podmokelský dodnes se pamatoval, ačkoli byl tehdáž asi šest roků stár. Jeho stereotypní vypravování o pokladu znělo asi takto: Můj nebožtík otec sekal z rána ještě s několika sekáči louku pod Podmokly. Po několikátém vysekání odešel jeden zee soudruhů na stranu pod louku do potoka vodi následkem dešťů vybranéh. Tu najednou vidí vedle sebe dvě místa polokulatými knoflíky pokrytá. Vzal jich několik a vrátiv se k sekáčům zpět, vypravoval jim o svém nálezu, ukazuje jim několik těch od hlíny ušpiněných knoflíků. Sekáči si toho hrubě ani nevšímali. Ale jdouce k polednímu domů, nabrali si domnělých knoflíků do rukávů šerkových kazajek dosti mnoho, aby měli, jak pravili, kluci čím cvikat a neuřezávali knoflíků od spodků.

Můj nebožtík otec, tak vypravovával dědoušek dále, vejda do světnice, rozvázal rukávy u šperkovnice a vysypal knoflíky na zem řka: Martínku, heleď, tuhle jsem ti přinesl knoflíky k cvikání. Martínek se ovšem nedal dlouho pobízet, knoflíky zmizely hned v jeho kapsách; jenom tomu se divil, že byly bez ouška. Podobně dělo se i u ostatních sekáčů. Netrvalo dlouho a kluci cvikali na návsi u trdlice o přetrž, netušíce, jak vysoko hrají o zlato jako kavalíři. Nepamatuji se, bylo-li téhož ještě a nebo druhého dne, zkrátka nebylo nám dlouho dopřáno těšit se z hojnosti knoflíků. V Podmoklech bydlel jakýsi pokřtěný žid. Ten šel náhodou kolem nás u trdlice cvikajících, prohlížel nám naše knoflíky, dal mi za jeden krejcar a odešel k nám a odtud k rychtáři. Za malou chvíli přišel s rychtářem, konšelem a jinými sousedy a knoflíky nám odebrali. Jakmile se rozneslo po vsi, že je to zlato a kde je, pádil kdo nohy měl k louce do potoka a knoflíky si rozebrali.

Radost se brzo proměnila v žalost. Páni z úřadu přišli, chodili dům od domu a peníze pobrali. Kdo je nechtěl po dobrém dáti, na tom je vynutili lavicí a lískovkou; ano i kdo je v dobrotě navrátil, ale byl v podezření, že nenavrátil všechněch, dostal též lískovkou, dokud posledního knoflíku nevydal."

Toho vyyprávění nám tedy základní verzi trochu pozměňuje. Přitom však chápeme lépe, že vskutku mohlo dojít k příhodě, kdy jeden z nálezců, který neměl ponětí, co ve skutečnosti našel, žádal místního kováře, aby mu z těch knoflíků udělal pár přezek na boty...

Zlaté peníze prší z mraků

Než se podrobnějí rozhovoříme o vlastním podmokelském pokladu, který v tak ohromném množství obsahoval zlaté keltské mince, zmiňme se ještě o názvu "duhovky", neboť tak se jim zhusta přezdívá.

Český název duhovka - v bavorské oblasti Regenbogenschüsselchen - vychází ze základního, dost hojného jevu, že se totiž tyto mince nacházívaly na polích po dešti - a k tomu pak přistupovala víra, že samy vznikají v místech, kde se duha dotkla země. Takovým způsobem si to vskutku mohl vysvětlovat prostý lid, když na poli, kde ještě včera nic nebylo, se po dešti objevily vyplavené zlaté mince. Ale je otázka, zda takový výklad máme považovat jen jako lidový, když ve skutečnosti byl používán jako pojem vědecký. "Duhovky vznikají z mraků, a padají s deštěm na zem, a to do míst, kde se duha dotkla země." Takový názor má například učenec Tilleman Friese v knize Münzspiegel, kterou vydal roku 1595 ve Frankfurtu - a to s odkazem na Plinia, jenž zná i takové úkazy, jako že pršelo mléko, krev, maso, železo, vlna, kamení, apod.

Smutný konec jedinečného památníku keltské civilizace

Jak velký byl vlastně poklad z Podmokel a co obsahoval? Z písemných pramenů jsme zpraveni, že mincovní soubor získaný od vesničanů byl nejprve uložen na Křivoklátě, kde byly mince spočítány a potom ve dvou zapečetěných balících odeslány knížeti Karlu Egonu Fürstenberkovi. Prvý balík obsahoval 1 680 kusů duhovek o celkové váze 20 liber 23 lotů, druhý měl 1 200 kusů vážících 18 liber 10 lotů.

Z dochovaných dokladů dále víme, že mince se daly roztřídit do tří hlavních druhů. Zlaté kusy prvního vážily podle údajů tehdejšího císařskokrálovského horního rady profesora Peithnera 131 - 133 grénů, což dobře odpovídalo váze nejtěžšího druhu sardonické mincovní soustavy - mušlovým statérům o váze nad 7 gramů. Mince druhé skupiny vážily 42 - 46 grénů; to je adekvátní váze třetinek statéru. Třetí skupinu představovaly nejmenší typy - zřejmě osminky statéru. Tyto statéry a jejich části bylo prý možno podle ražby, tj.podle obrazu mincí, roztřídit do více typů.

Jaký byl další osud a konec pokladu z Podmokel? Doba, ve které došlo k objevu, tj. na sklonku 18.století, představuje počátek osvícenských zájmů o památky naší minulosti, avšak rozhodně ani zdaleka nebyla příznivá tomu, aby se podmokelský poklad zachránil ve své původní podobě; aby byl posuzován jako historická památka a zůstal zachován do našich dnů jako jedinečný památník keltské civilizace u nás a v Evropě vůbec.

Tento poklad, kdyby přetrval  v celistvosti v některém muzeu do našich dnů, by se vyrovnal svou historickou i hmotnou cenou jakémukoliv nejskvělejšímu pokladu na světě. Jeho osud byl však takový, jaký mu mohly uštědřit tehdy panující názory. Byl odsouzen k trpkému zániku, když po odpočinku trvajícím 2 000 let ve stráni nad podmokelským potokem zanikl skoro beze zbytku v tavírně pražské mincovny. A z jeho kovu, původně vydobytého z českých rýžovišť dávnými keltskými obyvateli naší země, vznikly přetavením mince nové. Sledujeme nyní přesné záznamy o osudu jednotlivých částí pokladu.

Z obsahu prvního balíku bylo v pražské mincovně vyraženo a odevzdáno fürstenberské pokladně 10.července 1771 - 3 054 dukátů Marie Terezie, nesoucích letopočet 1771. Z obsahu balíku druhého, doplněného ještě o 604 kusy, které Růžička vyzískal ze svého původního nájezdu na obyvatele Podmokel, a dalšími 349 kusy, které vydobyl na selce Sommerové z Podmokel, bylo pak vyraženo dalších 3 917 kusů dukátů a odevzdáno fürstenberské pokladně 19.července 1771. Z dalšího zájezdu do Podmokel 23.července vytěžil Růžička ještě 280 mincí, z nichž po roztavení a ražbě obdržel Fürstenberk 403 dukátů. Celkově vzniklo během června a července 1771 v pražské mincovně 7 374 tereziánských dukátů z podmokelského zlata.

Kromě toho víme z téhož roku 1771 o 98 duhovkách, jež zůstaly tehdy ještě nezmincovány. Šlo o 40 penízů, které vlastnil a zatím neodevzdával zvíkovecký farář, 23 kusů měl sládek a 3 kusy selka Malířová - oba ze Zvíkovce; 24 mincí si podržel Karel Egon Fürstenberk; jenž je získal přímo od svého sekretáře, z nichž 2 duhovky si koupil od Fürstenberka hrabě Valdštejn za cenu 3 dukátů a jednu kníže Hohenlohe za cenu 3 zlatých. Tři kusy získala od Růžičky jakási paní z Rugu a dvěma duhovkami byl od Růžičky podplacen žid z Prašného Újezda, aby vykonával špionáž mezi svými souvěrci, zda se do jejich rukou nedostaly podmokelské mince.

Jisté je, že počet zlatých keltských mincí nalezených v Podmoklech a zjištěných do 30.července 1771 činil 4 211 kusů o váze 28 kilogramů.

Fürstenberkův vlastní pomník z dukátů

Tím však ještě zdaleka nebyla učiněna za podmokelským pokladem tečka. Již 31.července 1771 upozornil horlivý aktuár Růžička knížete Fürstenberka, že mezi obyvatelstvem v Podmoklech a okolí se objevuje ještě význačný počet starých zlatých mincí a že je nutno podnikat další radikální kroky k jejich získání. Ano, ještě tehdy bylo mezi obyvatelstvem rozptýleno několik tisíc duhovek, které pak během roku 1771 a v prvých dvou měsících roku následujícího knížecími fürstenberskými úředníky zabaveny ve třech položkách v prosinci 1771, v únoru a v březnu 1772 odevzdány do pražské mincovny a tam prozatím deponovány.

Nedošlo-li ihned k jejich zpracování, jako se tomu stalo v případě předchozím, pak proto, že zatím dozrával zvláštní plán. Z pomníku kelstké civilizace měl být vyroben zlatý pomník Karla Egona Fürstenberka v podobě jeho vlastních mincí! A vskutku také přišlo z Vídně od císařovny zvláštní povolení, jímž se knížeti povolovalo z mimořádné nejvyšší milosti, jenom pro tentokrát a bez setrvání na další časy, vyrazit ze starých mincí, a to z těch, které byly nalezeny na jeho pozemcích, 5 000 kusů dukátů s jeho vlastním poprsím a erbem podle platného zrna a stříže proti zaplacení ražebného a poplatku za vyhotovení ražebních želez.

Pět tisíc fürstenberských dukátů, které na základě tohoto povolení vyšly z roztavených pozůstatků podmokelského pokladu z pražské mincovny, nese letopočet 1772; mají poprsí a erb Karla Egona Fürstenberka a jsou dnes numismaticky velmi vzácné.

Cena jde do milionů

Sečteme-li všechny dochované údaje o mincích z tohoto pokladu, pak zjistíme, že:

  • soubor z roku 1771, z něhož byly zhotoveny tereziánské dukáty vážil 28 kg
  • materiál použitý r.1772 k ražbe fürstenberských dukátů měl váhu 18,48 kg
  • předpokládejme, že se "ztratilo" asi 1 000 keltských mincí různých druhů, které si ponechali jednotliví nálezci a které by mohly vážit cca 3,60 kg

Z toho můžeme vyvodit, že podmokelský poklad vážl asi 50 kilogramů téměř ryzího zlata. Pokud by obsahoval jen největší druhy keltských mincí, statéry, pak by jich teoreticky bylo     6 944 kusů o váze 7,2 gramy. Pro další odhad můžeme operovat se zaokrouhlenou cifrou         7 000 mincí; kdybychom vzali v úvahu, že dnes stojí jedna taková keltská mince na sběratelském trhu asi 5 000,-Kč, pak si sandno spočítáme, že podmokelský poklad by přišel při tomto způsobu ocenění na 35 milionů Kč. Tato suma má však jen posloužit představě, o jak veliký poklad šlo; přesné vyjádření finanční hodnoty historických objektů je vždy nesmírně obtížné.

A přece se něco zachovalo

Valnou většinou byl tento skvostný poklad zničen. Co se z něho zachovalo? Do dnešních dnů existuje okraj bronzového kotle s obloukovitým držadlem zakončeným kachními hlavičkami. Tato památka, která v sobě skrývala podmokelský mincovní soubor, zůstala zachována v křivoklátské sbírce; je to jeden z nejstarších nálezových přírůstků našeho národního archeologického fonfu pro svou jedinečnost patří dodnesk prvořadě důležitým archeologickým památkám. V křivoklátské hradní sbírce je pak i několik duhovek pocházejích z podmokleského pokladu.

Národní muzeum v Praze chová z původního mincovního souboru asi dvě desítky zlatých mincí. Uvádime-li jen přibližný počet, je to proto, že příslušnost některých kusů k nálezovému souboru z roku 1771 není vždy zaručena. Další exempláře jsou uváděny také v několika muzejních sbírkách zahraničních.

Není toho mnoho, a přece je toho dost. Musíme si uvědomit, že se to událo roku 1771, kdy překvapující objev tohoto pokladu se stal teprve velkou injekcí pro povzbuzení zájmu a touhy tehdejších vzdělanců objasňovat původ památek z dějin naší vlasti; zjišťovat, jací lidé a jaké národy podmokelskými mincemi platili a jaká byla jejich hmotná kultura. Poklad byl velkým impulsem pro rozvoj archeologického a numismatického bádání v našich zemích. Jeho první odezvou byla odborná studie z pera zakladatele české numismatiky, vyučeného mnicha - piaristy Mikuláše Adaucta Voigta, jehož práce vyšla pohotově ještě v roce 1771. Pokladem se zabývala řada dalších vědců 18. a 19.století; jejich vědecké závěry jsou dnes již mnohdy neupotřebitelné, avšak přesto představovaly ve své době vážný začátek seriozního bádání. V tom snad spočívá ten největší význam objevu podmokelského pokladu.

Nakonec si odpovězme na otázku, kdo mohl být původním majitelem tak ohromného množství zlatých mincí. Těžko asi jednotlivá osoba, stěží, byť sebebohatší, obchodník.            V souhlase s názory některých badatelů se můžeme nejspíše domnívat, že šlo o keltský státní poklad, zakopaný v úvozu pod keltským hradištěm, zřejmě v době velkého nebezpečí hrozícího keltskému lidu snad od Germánů, snad od Římanů. Ti lidé, kteří poklad zakopali, asi zahynuli ve válečné vřavě, či přišli o život za jiných okolností. Ať tak či onak, k vyzvednutí tohoto ohromného bohatství se sami již nikdy nedostali.

Slavné místo objevu největšího evropského zlatého pokladu je dodnes označeno skromných památníkem, vlastně jen památníkem s letopočtem 1771. Stojí ve stráni nad podmokelským potokem, zarostlý šípkovým keřem, jako němý svědek událostí v tom podivuhodném roce bídy i krátkého štěstí Podmokelských.

poklad