Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Svátek

Svátek má Zbyšek

Aktuální počasí

Počasí dnes:

20. 5. 2019

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, občas déšť nebo přeháňky, ojediněle bouřky. Denní teploty 16 až 20°C. Noční teploty 13 až 9°C.

Navigace

Obsah

Největší evropský zlatý poklad z Podmokel

Tak velký poklad zlatých mincí se u nás nepodařilo od té doby nikomu objevit. Vlastně nejen u nás, protože podmokelský poklad představuje nejrozsáhlejší soubor zlatých mincí kdy nalezených na evropském kontinentě vůbec. Už jen množství zlata vzbuzuje údiv o prvořadé hodnotě historické.

Podmokelský poklad sestával totiž výhradně z keltských zlatých ražeb, které stojí na úplném začátku historie mincovnictví v našich zemích. Mluvíme-li o Podmoklech, pak nejde o známéměsto na Labi v severních Čechách, ale o nevelkou vesnici v rokycanském okrese. Roku 1771 zde stál dvůr spolu s několika chudými selskými staveními a panství, jež patřilo knížeti Karlu Egonu Fürstenberkovi. Tento šlechtic nejenom že v Čechách vlastnil obrovské plochy lesů a lány úrodné půdy, na kterých mu pracovaly stovky nevolníků, nýbrž zastával i úřad královského místodržícího v Praze, a být nejvyšším purkrabím království českého, to už bylo nějaké postavení!

O Podmoklech, které vlastnil, kníže Fürstenberk patrně do roku 1771 ani mnoho nevěděl.     O panství se starali jeho úředníci, a ani oni by si nešli v nečase roku 1771 umazat střevíce do Podmokel, kdyby je tam znenadání neposlal sám kníže. Ten totiž dostal v červnu 1771 zprávu, která naráz postavila jednu z nejzapadlejších vsí křivoklátského panství do popředí zájmu Jeho Knížecí Milosti. Zpráva, kterou obdržel z křivoklátského úřadu, byla pro něho pozoruhodná a překvapující. Dozvěděl se z ní, že na jeho pozemcích u vsi Podmokly nalezl před několika dny jakýsi nádeník obrovský poklad zlatých mincí, které si lidé z nejbližšího okolí mezi sebou rozebrali.                                                                                      Měl by snad kníže Fürstenberk přijít o bohatství, kterým ho šťastnou náhodou obdařila zcela nečekaně jeho vlastní půda? Majetek je majetek. A tak se do Podmokel kvapně vydalo početné knížecí úřednictvo, jemuž se dostalo instrukcí, aby všemi prostředky donutilo poddané k vydání nalezených mincí - a to beze zbytku - jedinému právoplatnému majiteli - majiteli půdy, v níž byl poklad nalezen.

V nálevně Anny Hobolysé bylo veselo

Zatím v Podmoklech panovala mezi lidmi radostná nálada, která kontrastovala s dny plnými bídy a strádání. Všichni blahořečili nádeníku Janotovi, jehož náhoda přivedla 12.června 1771 k potoku poblíž samoty zvané "Vystrčilka", zde v nevysoké stráni, podemleté vodou natolik, že se za dešťů sama sesula, spatřil spoustu žlutě lesklých valounků s podivnými obrazci. Janota byl prostý člověk, zlato v životě nedržel, a tak se domníval, že našel mosazné knoflíky. Nasbíral jich tedy co mohl, a odnesl je domů - dětem na hraní. Když si s "knoflíky" děti hrály, povšiml si jich jakýsi židovský podomní obchodník, a odkoupil je od dětí po krejcaru za kus. Na tom přirozeně nezůstal, nýbrž sháněl se po dalších, a jeho zájem vyvolal u lidí podezření, že u potoka bylo objeveno zlato.

Každý, kdo mohl, běžel za ves, aby něco z pokladu získal pro sebe. Mincí u potoka bylo vskutku tolik, že nikdo nepřišel zkrátka. Nacházely se jednotlivě, stále a napořád, jako by pokladu nebylo konce, neboť vytrvalý déšť vyplavoval nové a nové zlaťáky z hlíny a bláta. I z rozvodněného potoka je lidé vybírali...

Jaké štěstí přišlo znenadání do chudých Podmokel - a to navíc v době, kdy celá Česká země stála na prahu velkého hladomoru. Hned se v Podmoklecho bjevili pokoutní obchodníci, kteří kupovávali mince od šťastných držitelů. Mlynáři v sousedství znenadání "objevili" v prázdných špýcharech dost mouky, aby ji po hrstích mohli vyměňovat za zlaté peníze, a i šenkýřka Anna Hobolysá z Podmokel měla ve své nálevně za zlaťák pro každého doušek pálenice, kterou nalezla ve sklepě, donedávna ještě "prázdném". Načas bylo příjemně veselo. Avšak podmokelští nevěděli, jak krátké trvání bude mít jejich štěstí. Pohroma již stála za humny.

Zásah křivoklátských drábů

Ta pohroma se objevila v podobě zvláštního pověřence knížete Fürstenberka - aktuára Kašpara Růžičky. Kníže dobře věděl, komu svěřuje úkol. Ctižádostivý Růžička byl zárukou, že pro celou věc udělá ještě víc, než bylo od něho požadováno. Však se také na svou úlohu trestající spravedlnosti náležitě připravil. Vedle zástupu knížecího úřednictva v čele s nejvyšším představeným křivoklárského úřadu si vzal k ruce i celou smečku drábů. Hned po příchodu do Podmokel dal Růžička svolat obyvatele a učinil jim krátkou domluvu. Upozornil, že se zpronevěřili na svém pánu a živiteli knížeti Fürstenberkovi, protože ho oloupili o jeho právoplatný majetek. Podmokelští že mohou vyrvat své duše z osidel ďábla jen tehdy, jestliže okamžitě odevzdají všechny mince, které ještě z pokladu vlastní, a udají, komu dali nebo prodali další, a dále pak upozorní na sousedy, kteří je ještě mají a odevzdat nechtějí.

Slovní výzvy a zastrašování však mnoho nepomáhaly, stejně jako důkladné prohlídky stavení, uskutečňované s největší bezohledností. Růžičkovi pomocníci vytrhávali podlahy, vylamovali truhly, párali slamníky. Teprve když se chopili svého díla křivoklátští drábové, kteří přivazovali podmokelské muže jednoho po druhém na lavici a mrskali je karabáčem, rozvázaly se některé jazyky k přiznání, a do vaku se sesypávaly části pokladu. Mezi těmi, kteří takovým způsobem přišli o svůj díl, se snadno objevily škodolibé duše, ochotné upozornit na sousedy, kteří ještě svůj pokládek utajovali. Našli se však i jednotlivci, na které ani karabáč neplatil. Tito zatvrzelci byli po skončení exekuce posbíraní, naloženi na vůz a odvezeni na Křivoklát, aby jim tam křivoklátská hladomorna rozvázala jazyk.

Jádro zůstalo v bronzovém kotli

Zatímco z podmokelské návsi dozníval ještě nářek a rány karabáče, Růžička s dráby již hnal hlouček lidí k potoku na místo, kde byl objeven poklad. Když si dal přesně vyznačit místo nálezu, přikázal rozdat motyky a lopaty a podmokelští museli v deštia blátě prokopávat celou stráň nad potokem. V pozdní odpoledne znenadání narazila čísi motyka na kovovou překážku. Drábové se vrhli k místu, odkud se ozval kovový zvuk. Holýma rukama odhrnovali hlínua ze země byly vypáčeny zbytky velkého bronzového kotle, z něhož se rozlévala záplava zlatých mincí...

Tak bylo objeveno vlastní jádro podmokelského pokladu. Chytrý Růžička správně rozpoznal, že to, co lidé dosud nalezli po jednotlivých kusech, byla ve skutečnosti jen část pokladu, vyplavená dešti na povrch stráně, a že největší množství zlata mohlo bybýt ještě skryto v zemi. Tento předpokladse ukázal správným. Růžička získal svou prozíravostí a obratností velkou zásluhu na rozhojnění bohatství knížete Fürstenberka. Zachránil mu velký majtek a přispěl tím i k povznesení slávy pražského královského místodržícího. Neboť zvláštní náhoda, kterou štěstěna Fürstenberka obdařila, byla mezi šlechtou vykládána jako šťastné znamení pro celý jeho rod i úřad, který zastával, a po všech koutech habsburské monarchie se rozletěl věhlas knížete Karla Egona Fürstenberka.

250 000 obětí hladomoru

Doba, v níž se to odehrálo, byla navýsost kritická i tragická, stojí za připomenutí onyvnější události, jež skoro absurdně rámovaly nalezení i další osudy největšího zlatého evropského pokladu.

Již ns podzim 1769 nastal nedostatek potravin a do začátku roku 1770 stouply ceny obilí pětinásobně. Tuhá zima a pozdní sníh v roce 1770 zničily část ozimů a jařiny pak byly postiženy dešti. Nedostatek potravin zastavil prakticky celý hospodářský život země. "Po pět století nebyly úrodné a žírné kraje české stiženy pohromou tak krutou, jako v roce 1770a ještě ve dvou letech následujících" , píše historik. Známý kronikář F.J.Vavák uvádí z úrodného Poděbradska, jak pro nedostatek chleba a drahotu přicházívalo za den do stavení až 100 žebráků, v kronice obce Maffersdorfu se píše i o 800 žebrácích denně.

Aby byl zahnán hlad, mlely se i žaludy a slupky z řepy na mouku, vařily se kopřivy, košťály a různé trávy. Seškrabávala se kůra ze stromů a vařila na polévku, i pouhá hlína setakovým způsobem připravovala.

O zdechliny ovcí, na něž tehdy přišel mor, a které se ze zdravotních důvodů házely do potoků a řek, byly sváděnypravé boje. Z hladu se naučili lidé v Čechách jíst i odporné hlízy, které do těch dob i  ti nejchudší nechtěli dávat ani vepřům, hlízy, které cizáčtí Prusové, čili Braniboři, k nám zavedli, po nichž byly brambory pojmenovány.

K tomu připočtěme informace od konskripčních důstojníků o soudobých sociálních poměrech. Ve svých hlášeních například uvádějí: "Obecný lid shledán nečistý a zanedbaný. Drůbež je celou zimu chována a živena ve světnicích, cožje příčinou nespočetného hmyzu. Lid se svléká zřídka a mokrý oděv většinou musí schnout opět na těle. Lidé mají jen skrovné přikrytí těla, jehož části se pro tento nedostatek za ostré zimy takřka scvrkávají". A pak tu byla ještě robota. Takže, sečte-li se působení všech těchto vlivů, není vůbec divu, že přišlo jakési epidemické onemocnění, dnes už přesně nezjistitelné, za normálních okolností snad neškodné, tehdy však masově zabíjející. Od června 1771do června 1772 - tedy za jeden rok mělo zahynout v Čechách ne méně než 250 000 lidí, přičemž v době od ledna 1772 do 10.srpna 1772 se uvádí přesný údaj 167 006 zemřelých! To představovalo desetinu všeho tehdejšího obyvatelstva u nás.

Víme-li o těchto okolnostech, pak jistě tím lépe chápeme radost vesničanů z Podmokel, pro něž nečekaný zlatý nález mohl znamenat jistě tolik, vyprošované vykoupení z bídy a hladu.

Kdo měl vlastně na nález nárok?

Na druhé staně ani dnes bychom nemohli souhlasit, aby z tak vzácnéjo nálezu velké historické i materiální ceny, si kdokoli vzal podle libosti a naložil s uzmutým podílem podle svého. Jak tomu však bylo na základě práva?

Podle pozdějších zákonných ustanovení o nálezech pokladů, patřila jedna třetina státu, jedna třetina majiteli půdy a jedna třetina nálezci. Až se dozvíme celkovou sumu, na kterou lze přibližně odhadnout cenu podmokelského pokladu, pak jedna třetina vyplacená nálezcům by jim zajistila báječné živobytí na hodně dlouhý čas, pro mnohé snad i nadosmrti. Ale dělení dopadlo jinak.

Je známo, že císařovna Marie Terezie rezignovala na svůj podíl ve prospěch Karla Egona Fürstenberka. Nálezci - kteří objev neohlásili - kromě výprasku, nedostali nic. A tak v podstatě celý poklad připadl knížeti Fürstenberkovi, pražskému královskému místodržiteli - pomineme-li ovšem tu část, již se mu nepodařilo získat.

Z hlediska našich dnešních etických norem snad Fürstenberka označíme jako chamtivce, hamižníka a lakomého despotu. Byl jím skutečně?

Zmínili jsme se o strašném hladomoru, kterýtehdy zavládl v našich zemích, kde Karel Egon Fürstenberk úřadoval jako královský místodržící, a z této funkce musel zaujímat stanoviska a činit opatření. "Tak krásná a veliká země jako Čechy" - uvádí Karel Egon Fürstenberk - "nemohla naráz tolik poklesnout, nýbrž dostávala se do své bídy postupně, a to dle zákona tíže padajícího tělesa, jehož rychlost roste každou vteřinou". Koloběh nouze a dluhů nutil a stále nutí rolníka prodávat dobytek a obdělávat méně a hůře svá pole. Takzvaná lenivost poddaných "jest následek přehnané práce, špatného nakládání a zoufalství". Fürstenberk se nám ukazuje jako státník , patřící k prozíravější části vládnoucí třídy. Jaký tedy kníže byl? Vyřešení není v programu této kapitoly. My jsme zde jen chtěli ukázat, jak by se nevyplatilo jen na základě jednoho údaje definivně zhodnotit určitou událost nebo určitého člověka. Koneckonců Fürstenberk postupoval podle právních a etických norem své doby.